Kdo je Wigald? Aneb poetický sebevrah a jeho myšlenky - 2. část

11. března 2016 v 15:00 |  Příběhy, které vám zlomí srdce
"Takhle jsem si to sakra nepředstavoval! Proč jsem to jen neudělal hned? Už se mohlo všechno vyřešit.." - honí se mu hlavou
Wigald honem běží na toaletu aby všechny prášky vyzvracel. Snaží se všechno dostat ven ze svého žaludku..
Při tom snažení najednou uslyší známý hlas.. Slyší svůj hlas z nahrávky na rozloučenou.. Jeho priority jsou teď úplně jiné.. Musí sakra zastavit ten magnetofon ať jeho otec nezjistí, co to má znamenat. Na prášky v žaludku teď úplně zapomněl.
Běží rychle do obývacího pokoje.. Otec nesmí slyšet víc! Už teď toho slyšel dost.. Už se konecně dostal k magnetofonu a zmáčkl stop.. Poté se podívá na otce - vidí jeho překvapený výraz.


Otec je naprostý hlupák.. Podívá se na syna a chválí ho, jaký je to skvělý poeta. Syn neví co má odpovědět a tak mlčí. Napadne ho, zda pokud spáchá sebevraždu, jestli to vůbec rodičům dojde, proč to udělal.
Otec je naprosto na dně, stejně jako syn.. Navrhne tedy Wigaldovi, že by mohl dojít pro nějaké pivo, aby se spolu napili a strávili pár chvil v pohodě.. Wigald vychází ven z domu, za chvíli se vrací s několika pivy.. Celou cestu je naštvaný.. Byla to tak dokonalá příležitost něco změnit.. "Když sakra nemám umřít, dejte mi někdo instrukce k tomu jak mám žít! Nevím co mám dělat, můj život stojí za nic, nic nemá smysl."

Wigald se právě vrátil domů. Otec už na něj netrpělivě čeká. Po nějaké chvíli co s otcem pijí pivo na balkoně se začíná Wigaldovi dělat nevolno. Začíná mírně kolabovat. Jde si proto sednout do kuchyně ke stolu.. Sedí právě na té židli, která je naproti dvířkům od trouby.. V troubě je vidět rozžhavená pistole, která míří přímo na něj. Utíkají minuty, Wigaldovi se dělá čím dál tím víc zle, už má hlavu opřenou o stůl. Má pocit, že bude zvracet. Pomalu začíná ztrácet vědomí. Brzy bude všemu konec. Wigald omdlel, padá ze židle dolů na zem. V tu chvíli se ozve několik obrovských ran přímo od trouby.. Pár kulek ho zasáhne...

Otec rychle volá záchranku a Wigaldově matce. Otec pořád nepochopil co se děje.. Myslí si o svém synovi, že je to naprostý kretén a vůbec nechápe, že to vůbec mohl udělat.. Opovrhuje jím.

Následující děj se odehrává v nemocnici. Wigald leží na nemocničním lůžku.. Je napůl ještě mimo.. moc dobře nevidí,.. ale slyší oba svoje rodiče.. Slyší to, co slyšet nechtěl. Jeho otec mu nadává do imbecila. Jeho matka se zmůže akorát tak na to, vypustit připomínku, že tu debilitu zdědil po něm, po otci.. Poté se rozhovor ještě více rozohní, ubere se ovšem jiným směrem... Otec se začne navážet do matky. Takže jen 1/10 rozhovoru, kterou Wigald slyší mezi otcem a matkou je věnována jemu.. Tak málo jim záleží na jejich synovi.. Opět se hádají kvůli tomu, že Wigaldova matka chodí s nějakým chlapem z golfového týmu. Začnou se hádat do krve.. To Wigalda probudí do čilého stavu.. vidí, že jeho rodičům je úplně jedno, co se stalo jejich synovi, je jim jedno, že jejich syn mohl umřít.. Jeho otec i jeho matka jsou sobci, kteří si nikdy neměli pořizovat dítě..

Už to nemůže dál snést.. zatáhne za trubici, která mu podporuje jeho životní funkce, aby už konečně zemřel a nemusel žít tenhle podělaný život. Ve kterém stejně nikoho nezajímá. Všechno dělal zbytečně, jeho rodiče jsou slepí. Wigald opět zkolabuje. Jeho rodiče se ale pořád hádají jako psi.. Ani si nevšimnou pípáku, který řve přes celý pokoj, protože jejich syn ztratil podporu veškerých životních funkcí. Teď je oficiálně mrtvý..
V několika vteřinách přiběhnou lékaři a snaží se ho oživit.. A ano, Wigaldovi opět nevyšel jeho záměr.. Je opět naživu. Život ho obelstil znovu. Takhle nemáš umřít chlapče...

O několik měsíců později, poté co se Wigald plně zotavil se s rodiči vydává k psychologovi. V ordinaci sedí celá rodina naprosto bez zájmu, každý ve svých vlastních myšlenkách.. Jakoby tam ani jeden z nich nebyl. Wigald tam sedí tak, že je mu celý život ukradený, otce v myšlenkách trápí to, že ho chce žena opustit, žena řeší v hlavě svého golfistu. Lékař kouká do lékařských spisů a nechápavě kroutí hlavou.. Nechápe, jak během tak krátké doby dokázal Wigald spáchat tolik pokusů o sebevraždu. Ještě něco takového nezažil. Po chvíli se otec podívá na psychologa a říká mu: "Nechápu, proč tu musím být."
Tu se Wigald na otce podívá se zaskočeným pohledem.. "To myslí vážně?" - pomyslí si. Najednou matce zazvoní telefon, zvedne ho. (Volá ji její nový přítel.. hovor s ním ale rychle ukončí, (nemůže přece mluvit, protože je tam její manžel a vůčí synovi by to vypadalo přece špatně.))
Poté co telefon zavěsí se začne lékař ptát, kdo to byl.. matka odpovídá, že do toho mu nic není, že to přeci nijak nesouvisí s tím, proč sedí v této ordinaci.. Poté se do toho vloží i otec a začne být na matku velmi nepříjemný..

Teď je řada na Wigaldovi.. Wigald vidí, že i po tolika pokusech o sebevraždu je svým rodičům ukradený.. Opět má důvod ukončit svůj život a narodit se někde jinde do lepšího světa... Nejdřív se podívá na lékaře.. Vidí, že ten se snaží rodiče uklidnit. Wigalda si nevšímá.. Poté se syn podívá na matku, ta mu nevěnuje jediný pohled, zdá se být uražená.. poté jeho oči spočinou na jeho otci.. ten naštvaně nadává...

Teď přišla ta chvíle.. Už opravdu nemá proč žít.. To nejdůležitější v životě nemá.. Lásku, porozumění a nikdo o něj nemá zájem... Zvedá se ze židle.. Otevírá okno. Leze na parapet. Naposledy se podívá do dálky a pak skočí.
Jaké překvapení.. Na budově je lešení kvůli renovaci omítky. Wigald žije! Má lehký otřes mozku a rozraženou pusu.. Jinak je pořád naživu.. Má pocit, že prohrál.. Život nad ním vyzrál.. Rozhodl se, že to vzdá a zkusí tedy opět žít.. Jelikož mu osud dává najevo, že ještě není čas umřít. Zvedne se tedy a jde směrem k žebříku..
Víte, život dokáže být pěkná svině.. víte, vtip je v tom, že Wigald se rozhodl opět zkusit žít.. Při slézání schodů ovšem uklouzl.. Pád z několika patrové budovy bohužel nepřežil.. Jeho osud tuhle hru opět a naposledy vyhrál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Selfish Platinum Selfish Platinum | E-mail | Web | 11. března 2016 v 19:07 | Reagovat

Krásně napsané Je smutné, že si cenu života uvědomíme až když o něj málem přijdeme nebo až když už je pozdě...

2 Xira Xira | E-mail | Web | 23. března 2016 v 10:15 | Reagovat

[1]: Děkuji, snažila jsem se to napsat nejvíc procítěně jak to jen šlo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama