Prokletí Boha smrti

19. března 2016 v 15:00 |  Můj životní příběh
V tomhle článku bych se s vámi chtěla podělit o mé prokletí. Je to dar od Boha smrti. Dar být na špatném místě, ve špatnou dobu.

Nevím, zda existuje ještě někdo, kdo má podobné zkušenosti s kterými se s vámi teď podělím.
Už od mala si připadám, že žiju jako v nějakém opravdu děsivém hororu. Už od určitého věku kolem mě umírají lidi a zvířata, ne zrovna pro mě přirozenou smrtí a já mám tu smůlu (nebo štěstí?) být kolikrát celé ty roky u toho.


A to nejsem ani lékařka ani veterinářka. A další děsivý fakt - už nespočetně jsem mohla umřít i já sama, smrt se mě drží jako své nejdražší skoro na každém kroku. Už sem viděla tolikrát tolik strašných věcí.. a musím přiznat, že to se mnou ani trochu nehlo, i když by kurva mělo. Což přidává tomu všemu na děsivosti.

Všechno to začalo, ještě když jsem byla malé dítě. Měla jsem teprve 5 let. Jednou jsem byla u své babičky, o něčem mi povídala, už nevím o čem. Odpověď, co jsem ji tenkrát dala byla podle ní naprosto šokující: "Když mi řezali do oka a řezali nohu, tak to taky bolelo."
..Jsem dítě, co si jistě vzpomnělo na střípek ze svého minulého života, zdá se plného zvěrstev. Tohle byl ten moment, kdy se vrátilo moje prokletí..

Dále to pokračovalo, když mi bylo asi 10 let. Šla jsem se svou mámou z města domů. V našem městě je jedna velká křižovatka. Kousek od ní vede chodník. Ten osudný den jsem šla právě po onom zmíněném chodníku. Zrovna je na křižovatce červená. V prostředním pruhu stojí náklaďák plný dlouhých klád, které zrovna porazili dělníci v lese. Na tom není až tak nic zajímavého až do té doby, než se začne ozývat z pozarohu nažhavené srdce motorky. Otočím se proto za sebe. Protože zatáčka vede až za hradby a je docela dlouhá, pořád nic nevidím. Najednou se však vyvalí člověk na motorce snad tou nejvyšší rychlostí, která jen jde z motorky vyždímat. Na semaforu je ale pořád červená. Nákladní vůz stále stojí na svém místě, protože je zrovna dnes docela provoz a kolona se ještě nepohla.

Proč zrovna na konci té řady musí stát náklaďák plný klád? To, co se teď stane není rozhodně nic, co by mělo vidět 10leté dítě na procházce se svou matkou.

Řidič motorky (nejspíš v totální euforii) nestihne včas zpomalit a zastavit, jeho dny jsou sečteny. Vidím to tak jasně, jako by to bylo teprve včera.
Ozve se obrovská rána. Motorka zdemolovaná a mezi kládami nechutné krvavé kusy čehosi, co ještě před několika vteřinami býval člověk a všude spousta krve. Možná vás to děsí, ale doopravdy takový žážitek není tak hrozný, jak byste si mohli začít představovat. Alespoň pro mě ne. Ať už je něco sebevíc nechutné a krvavé, se mnou to ani nehne.

Další takový zážitek se mi stal když mi bylo 12. Zrovna jsem byla na návštěve u prarodičů a chystala se už jít pryč. Zrovna jsem vycházela ze dveří. Když ujdete několik metrů od domu, je naproti vašim očím autobusová zastávka. Je zrovna naproti silnici na konci které je cedule *STOP*, protože se kříží s obousměrnou silnicí, po které v určený čas jezdí autobus.

V tu dobu tam měl za chviličku autobus dorazit. Na zastávce čekali tři lidi. Jedna paní, nějaký pán a stará babička s berlemi. Bylo něco po půl jedné. Po silnici u které je stopka zrovna jelo auto. Po druhé silnici jelo druhé auto. To ovšem nebylo kvůli budově, která stojí na rohu vůbec vidět. Proto je u té jedné silnice ta stopka, protože je to dost nebezpečný úsek, kde by se mohlo něco stát..

Odehrálo se to takhle. Řidič v autě na silnici se stopkou neviděl, že na protínající silnici jede jiné auto. Auto si od stopky v klidu vyjíždí pryč. V tom se ve velké rychlosti vyřítilo auto z druhé silnice, napálilo to do toho prvního a to odletělo na zastávku mezi lidi. Dva lidi stačili uskočit. Třetí osoba ovšem uskočit nestačila, stará šedivá babička s berlemi.
Za několik minut přijíždí sanitka. Řidič v autě ze zastávky je naživu, vypadá ale docela pošramoceně a v šoku. Mladá paní i pán v druhém autě i pán na zastávce jsou docela v pohodě. Babička přimáčknutá mezi plotem a autem nepřežila. Víte, o několik desítek minut před tím incidentem čekala na zastávce i moje máma na autobus.. Mohla to být ona, kdo by už nebyl mezi námi, kdyby jela až tím dalším autobusovým spojem.

Viděla jsem i další autonehody, ale o těch vám tu nebudu povídat, protože nejsou až tak zajímavé.
Za zmínku by možná ještě stáli dva motorkáři, co se srazili s auty a ani jeden z nich nepřežil, také to nebyl moc hezký pohled pro normálního člověka. Teď už na těch místech stojí jenom pomníky z pneumatik.

Když už tu mluvím o autonehodách i já jednu hnusnou zažila a nejmíň čtyřikrát předtím jsem v autě také málem přišla o život. Následky z té autonehody si nesu v sobě dodnes, hlavně to odneslo moje fyzické zdraví.

Teď bych se ráda dostala k tématu - zvířata.
Mrtvá zvířata se mě také drží jako klíšťata. Všechna zvířata co jsem kdy měla mi hrozně rychle umřela a když někam jdu skoro vždy někde vidím mrtvé zvíře. Nejčastěji mrtvé myši nebo holubi. Mojí úchylkou je, že mám potřebu ty mrtvá zvířata zakopávat, aby mohli v pokoji odpočívat.

Zrovna si vzpomínám, že asi tři týdny zpět se mi naskytl opravdu ohromující pohled. Při cestě z nemocnice jsem šla po chodníku u silnice a najednou vidím, že tam na zemi leží něco orandžového.. Když jsem k tomu přišla blíž, to co leželo na zemi byla zrzavá kočka, které chybělo půl hlavy a všude okolo ji vytékal mozek.. Vlastně jsem nikdy předtím ještě neviděla takhle zajímavě mrtvý zvíře bez půlky lebky, kouká na vás jedna levá oční bulva a cení se na vás zbytek levých kočičích zubů a druhá půlka hlavy prostě chybí.. jen si to představte.

Poslední věc, o které bych vám chtěla říct, s tímhle tématem zdánlivě souvisí i zároveň nesouvisí..

Mám ještě jedno prokletí a to je, že neskutečně se na mě lepí cizí lidi. Nejčastěji ty starší okolo 40 a ti uplně staří kolem 60. Ať už jdu kamkoliv, kdykoliv, ať jsem kdekoliv.

Víte, je to docela děsivý. Nevím, co ty lidi na mě tak přitahuje. Představte si, že někde sedíte sami a nejednou na vás začne mluvit cizí člověk, kterého jste nikdy neviděli a navíc o něčem o čem třeba nemáte ani tušení. Tohle se mi děje opravdu hodně často. Skoro v podstatě pokaždé, když jdu sama někam mezi lidi. Ať už do obchodu, do města, či kamkoliv si usmyslíte. Občas mám opravdu obavy. Snímek výše to naprosto vystihuje. Sedíte v hospodě, chcete svůj klid. Najednou přijde cizí starý člověk, sedne si k vám a začne vám povídat něco, co vlastně vůbec nechápete. Nejdřív se ho snažíte přerušit. Pak se ho snažíte ignorovat, ale nejde vám to. Nakonec posloucháte tu osobu co na vás mluví. Opravdu posloucháte, zeptáte se i na pár otázek.. Pro toho starého člověka je hrozně důležité, že ho posloucháte.. Když domluví, zaplatí, zvedne se, otevře dveře ale najednou se složí k zemi. Protože vás ten člověk něčím oslovil, zavoláte sanitku a jedete do nemocnice taky, protože vás zajímá jestli je v pořádku.

Po hodinách čekání se dozvíte, že ta osoba je mrtvá. Definitivně opustila tento svět. Pak vás napadne, jestli jste tím, že jste vyslechli co ho trápí neurychlili jeho smrt. Napadne vás, že jste tomu člověku poskytli laskavost, na chvíli jste se pro upuštěnou osobu stal osobou blízkou.. Náhrada za ztraceného potomka.. i když jen na chvíli. Chtěl aby ho někdo poslouchal, aby si vyslechl jeho příběh a pak už mohl v klidu umřít. Stejně tak jako umírající člověk, který čeká v nemocnici na všechny svoje blízké, když už ví, že se nebude moct vrátit zpátky, aby je mohl ještě jednou "vidět" a pak bude moci v klidu odejít na druhý břeh.

Protože jsem oblíbená u tolika starých a cizích lidí.. už jenom čekám, když mě stihne podobný osud.. poté co si vyslechnu co má osoba na srdci.. pak prostě zkolabuje a zemře... a já vím, že se to jednou stane, jen nevím kdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 alxemisekai alxemisekai | E-mail | Web | 23. března 2016 v 1:22 | Reagovat

Na podobné fantazie mně příliš neužije, ale uznávám, že jsem si jeden čas také připadal prokletý, když kolem mě všichni umírali, ležel jsem furt po nemocnicích a smůla se mi lepila na paty. Od jisté chvíle, ale už takhle nemyslím. Nakonec... nic užitečného z toho nevzešlo. A zabíjet tím hatery na potkání taky nemohu. :-D

2 Xira Xira | E-mail | Web | 23. března 2016 v 10:01 | Reagovat

[1]: Nic užitečného z toho nevzejde, to je pravda, ale chtěla jsem se o to podělit se svými zkušenostmi. Slovo prokletí tomu jen dodává ten správný nádech :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama