Jaké to je být členem organizace Hitler-Jugend?

5. dubna 2016 v 17:50 |  Téma týdne
Tak jsem se poprvé rozhodla, že napíšu článek k tématu týdne. Jelikož se mi dnes v noci zdál opravdu velmi živý sen, který se i hodí k tématu týdne, "Musíš to zažít", řekla jsem si, že se s vámi o ten sen prostě musím podělit.

Ještě bych chtěla dodat, že pouze opravdu popisuji jen svůj sen a nechci někoho prostřednictvím tohohle článku nabádat k nějakým nekalým myšlenkám či obhajovat nacismus a tak podobně.
Tento sen byl tentokrát něčím opravdu výjimečný. Nikdy ve svých snech intenzivně nepřemýšlím nad tím co udělám nebo jaký můj čin bude mít následky. Ale tenhle sen byl naprosto jiný. V tomhle jsem opravdu ve spaní používala svůj mozek naplno, jak kdybych byla vzhůru a dané situace právě prožívala.

V následujícím textu budou určité nesrovnalosti s realitou v minulosti, ale byl to prostě jen sen.
Hlavní téma snu byla polo-vojenská mládežnická organizace Hitler-Jugend, v překladu Hitlerova mládež.
Byla jsem dívkou ve věku přibližně 17 let. Ovšem chovali se ke mě jako ke klukovi.
Moje snová budoucnost měla být taková, že jsem se měla stát součástí Hitler-Jugend.

Mládež byla vybírána podle toho, jaké měl kdo názory a jak moc souhlasil s myšlenkou nacismu.
Sen začal ve veliké budově, kde všude visely vlajky s hákovým křížem. Budova měla v dolním patře místnost, kde se vyjednávala budoucnost každého z Hitler-Jugend. Jak současného, tak budoucího. Uprostřed místnosti byl obrovský oválný stůl a okolo něj bylo posázeno přibližně 20 židlí.

Nahoře v druhém patře budovy všichni bydleli. Jak mládež, tak jejich "učitelé" a především hlava celé organizace, žena s kratšími vlnitými černými vlasy, jejíž jméno si už nepamatuji.

Na začátku to vypadalo, že vše půjde podle toho jako má. Podle typického plánu. Původně jsem měla být vychována jako typická holka ze Svazu německých dívek, ale vzhledem k mojí povaze, myšlení a krutému chování, jsem se spíše hodila k tomu zastávat mužskou roli.
Takže moji "povinností" nebylo být vychovávána jako sestřička, která bude ošetřovat raněné vojáky nebo se připravovat na budoucí roli "zdravé matky nordických dětí", nýbrž stát se budoucí součástí Wehrmachtu a bojovat za blaho Třetí říše.

A to bylo přesně to, co jsem chtěla. A tak mě ta nejdůležitější osoba, co vedla organizaci požádala, abych vypracovala dlouhé eseje o tom, co si myslím o nacismu, o Adolfu Hitlerovi, jaký mám vztah ke zbraním a podobné věci a potom jí to odevzdala. Bylo nemístné, aby se dívka stala tou, co bude bojovat, ale já měla být ta první, která zboří zvyklosti organizace.
Stejným způsobem se do organizace dostávala i ostatní mládež. Když konečně dopsali za dlouhé hodiny svoje eseje, pak se rozhodovalo zda budou i oni součástí toho "velkého nacistického obra".
Většinu z nich nepřijali, protože v nich neviděli silné osobnosti. Mysleli si o nich, že by stejně později zklamali a nebyli by věrní záměrům budoucí Říše.

Pak po dlouhém čekání konečně nastal můj den D.
Přišla jsem za onou, mě osudnou ženou, která byla známá svýma strašlivě vyhlížejícíma očima.
Po dlouhém rozhovoru s ní o všelijakých dalších důležitých detailech, jsem se vztyčenou hlavou hrdě odcházela pryč s průkazem čerstvě přijatého člena. Mohla jsem se jako první dívka naučit vše, co člověk potřebuje k tomu stát se budoucím důstojníkem Wermachtu.

Protože jsem úspěšně prošla výběrovým řízením, měla jsem nárok bydlet s ostatními členy organizace v jejich budově.
Ještě ten samý den jsem se dostala do pokoje k dalším dvěma holkám. Pokoj sice vypadal pomalu jako cela ve vězení, ale všichni věděli, že je to dobré pro utužení silného ducha a tak to brali jako výzvu.
Každý den byl jasně daný řád pro to, kdy bude čas na vstávání, pak se musela povinně absolvovat ranní rozcvička a poté, co jste si dali sprchu, jste si museli všechny věci seskládat do komínků. Prostě disciplína.

Jelikož jsem nebyla společně s ostatními dívkami na jejich přípravě pro budoucnost, nemohu vám sdělit, co mohly dělat, ale myslím, že si o tom s trochou představivosti dokážete udělat obrázek sami.
Já jsem svůj první den u Hitler-Jugend strávila společně s partou 20 chlapců. První na programu dne byla typická ranní rozcvička venku na velikém pozemku, který náležel k budově.

Poté následovala snídaně. Ale snídani dostali pouze ti, kdo udělali 50 kliků na jedné ruce. Trochu strašidelné, že? :D
Ale to mě neodradilo. Naopak posílilo.
Po zasloužené snídani přišly hodiny vymývání mozku. Několikahodinové poslouchání pravd o Hitlerovi, že je to náš spasitel, že nacismus je to nejlepší pro život a že Židé a ostatní, kdo nevnímají myšlenku nacismu jako tu jedinou správnou, jsou tím největším zlem, které existuje. Takové je potřeba vyhladit, aby vznikla čistá rasa.
O tři hodiny později následoval čas na oběd, ten si díky bohu člověk nemusel za nic zasloužit.
Po obědě neexistovala žádná oddechová pauza, ale přešlo se rovnou k dalšímu ušlechťování ducha i těla.
Celá skupina se sebrala a šla do nedalekého lesa, s nacpanými panděry, aby se tam mohla učit technikám přežití v přírodě.
Učili jsme se tam, jak rozdělávat oheň, jak si ošetřit zranění, jak sestavovat pasti a budovat přístřeší.

Pak po dalších 5 hodinách strávených v lese konečně nastala noc a skupina se pomalu i se mnou vracela zpátky "domů" za teplou večeří. Většina ze skupiny si ale raději šla hned lehnout, protože se cítili nadmíru vyčerpaně.
To ovšem netušili, co je čeká další den. Ten nejtěžší den v jejich životě, kdy se rozhodne o jejich životech a budoucnosti, o pravé síle a jejich slabosti a především o jejich věrnosti.

Druhé ráno bylo stejné jako každé jiné, typický program. Poté si nás všechny jeden z učitelů zavolal před vchod do budovy.
Měli byste vědět, že tenhle učitel nebyl ledajaký učitel. Byl to sám Baldur von Schirach. V následujících hodinách byl v plánu speciální program ve kterém hlavní roli hrály zbraně. Přesněji řečeno víceúčelový kulomet MG-42.

Důležité je, abych vám teď popsala, co všechno se nacházelo na pozemku kolem budovy. V levém dolním rohu pozemku stála budova organizace, v pravém dolním rohu bylo cvičiště, v horním pravém rohu se nacházel opravdu vysoký kopec na jehož vršku stál stan, lavička a uložná bouda pro zbraně různého druhu.

Zbývající ničím nevyplněný plac lemoval vysoký železný plot. Nikdo se z toho místa nemohl dostat dovnitř nebo ven jinak než velkými vraty, které spojovaly oba konce plotu. Když se všechny strany plotu spojily, vypadalo to jako obrovská zdeformovaná bublina.

A pak přišel ten osudný okamžik. Baldur nás všechny nahnal na ten kopec. Na kopci byla připravená už výše zmíněná MG-42.
Z ničeho nic se z dálky začaly ozývat zvuky vojenských nákladních aut. Ta auta přijela až dovnitř do oploceného dvora. Dohromady byli tři.
Pak přišla chvíle napětí a očekávání, co se stane. Za pár okamžiků z nákladních aut vylezli vojáci se zbraněmi a šli otevřít zadní dveře náklaďáku, aby vyložili náklad. To, co bylo tím nákladem mě absolutně nepřekvapilo.

Auta byla plná desítek polonahých Židů, kteří byli neozbrojení. Až byl všechen "náklad" vyložen, vojáci v nákladních autech zase odjeli pryč. Zajímavé bylo, že nikdo z Židů se nepokusil utéct.

Všichni vyjeveně koukali na to, co právě vidí a už začínali pomalu chápat, co bude právě následovat. Každý z nás jich bude muset několik zabít s tímhle připraveným kulometem. Posledních pár otázek ale stále zůstávalo. Kdo bude první na řadě? Kdo bude ten první mrtvý a kdo první vystřelí? První dva přede mnou bez váhání splnili svůj úkol. Čtyři lidé už byli mrtví a ostatní přeživší ve světě za plotem začali šílet strachy a snažili se utéct jisté smrti.
Teď přišla moje chvíle. Nejdřív jsem si před kulomet klekla a na chvíli se zamyslela, jestli je to správné, když někoho zabiju.
Musela jsem přemýšlet rychle. Hlavou mi projížděly myšlenky jako: "Co bude s mým životem a budoucností jestli teď zklamu? Budou si ostatní myslet, že jsem slaboch?"

Nakonec jsem zaujala správnou pozici pro střelbu. Položená tělem na zemi a opřená jen o lokty, jsem teď měla ve svých rukách tu nejničivější zbraň, kterou jsem do té doby viděla a která jen čekala na to, až z ní konečně vystřelím. Zamířila jsem tedy hlavou zbraně směrem do dvora. Vybrala si pár cílů a začala nemilosrdně střílet. Poté, co jsem dokonala jsem se zvedla a šla si sednout za ostatními, kteří už měli úkol splněný. Došlo mi, že jsem při tom vůbec nic necítila, žádnou lítost, žádnou bolest, žádnou vinu..

Dalších 18 chlapců ale stále ještě daný úkol nesplnilo.
S napětím jsem očekávala, kdy se mezi těmi zbývajícími odhalí první, co nedokáže splnit rozkaz. Čas běžel dál...a najednou se to stalo! Přišla řada na 10. chlapce. Chlapce jménem Albrecht. Byl první a také zároveň poslední osobou, co si dovolila nesplnit úkol. Nejdříve jen tak vyděšeně stál a přemýšlel. Poté se odhodlal dojít ke kulometu a zaujmout správnou pozici. Minuty ubíhaly.. Albrecht stále jen přemýšlivě koukal do "ohrady smrti" a nemohl se rozhodnout, co má udělat. Pak k němu přistoupil Baldur, protože nesnášel, když někdo dlouho přemýšlel nad něčím, co je přece úplně jasné. Okamžitě začal do Albrechta kopat takovou silou jakou jen dokázal. Albrecht se ze začátku snažil bránit se, ale pak usoudil, že to nemá smysl a už jen bezvládně ležel a z očí mu proudem tekly slzy.

To Baldura už totálně vyprovokovalo a ztratil veškeré nervy, které kdy měl. Najednou vytáhl zbraň a střelil Albrechta přímo do hlavy. Za svoji slabost zaplatil tím nejcennějším co kdy měl - svým životem.
Poté můj sen skončil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ďábelská Victoria Renkse Ďábelská Victoria Renkse | Web | 6. dubna 2016 v 8:05 | Reagovat

Asi moc super ne no..Tak já mám příbuzné jak z Německa tak z Ruska. Jenže ti z Ruska imigrovali kdysi do ČR. A máma mi od malička přezdívá Malý Hitler :-D

2 Xira Xira | E-mail | Web | 6. dubna 2016 v 8:30 | Reagovat

[1]: Tak určitě :D Jinak, dobrá přezdívka :)

3 she-keeps she-keeps | E-mail | Web | 8. dubna 2016 v 20:50 | Reagovat

Tak tohle je vážně fascinující. Dovolím si tvůj článek zařadit do výběru na téma týdne.

4 Xira Xira | E-mail | Web | 8. dubna 2016 v 22:32 | Reagovat

[3]: Opravdu si toho hodně vážím, děkuji. Jsem ráda, že se někomu výplody mé mysli tolik líbí.

5 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 11. dubna 2016 v 5:09 | Reagovat

Tak takové sny bych nechtěla. Trochu mi to připomnělo knihu Zlodějka knih. Musíš být silná osobnost, když jsi ve snu zastřelila člověka. Vím, byl to jen sen, ale stejně je to zvláštní...

6 Xira Xira | E-mail | Web | 11. dubna 2016 v 10:40 | Reagovat

[5]: Zvláštní to opravdu bylo, to ano. Jinak knihu Zlodějka knih neznám, ale zní to zajímavě. Podívám se o čem to je a možná si to přečtu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama