Čiré šílenství

11. května 2016 v 15:00 |  Pravá tvář temnoty
Zažili jste někdy stav čirého šílenství? Ten stav, kdy se propadáte do hluboké propasti ve vaší duši, přepadá vás tisíce odstínů negativních pocitů, které pomalu, ale jistě požírají poslední střípky vašeho posledního zdravého rozumu a to co z duše ještě zbylo? Sahají v takovém stavu každou chvíli vaše myšlenky po imaginární cigaretě, alkoholu či po jiných sračkách? Či vás přepadá chuť rozbíjet věci, dát někomu přes držku nebo je libo rovnou sebevražda?
A to ještě není to nejhorší, to nastává až v případě, pokud vaše myšlenky opravdu poslechnete a necháte se strhnout.

Jak strašné je cítit, že vaše zkurvená minulost vás už dobíhá. Už je jen pár kroků za vámi a vy se snažíte zoufale utéct pryč, ale ona je rychlejší.. S brekem se pořád snažíte vyhnout svému nevyhnutelnému osudu, který se vám akorát vždy vysměje do ksichtu jakmile se mu, ač neradi, postavíte znovu a znovu čelem.. Umíráte v největší agónii a zoufalství, ve věčném koloběhu života a smrti.

Snažíte se zahrabat někam hluboko, nechcete nikoho vidět, nikoho poslouchat, ale přesto pořád se kolem vás motá stovka lidí a vy nemáte ani vteřinu klid. Ani vteřinu soukromí.. Začínáte šílet ještě víc.. Pořád po vás někdo něco chce.
Celý váš osobní svět se hroutí jako domeček z karet, sotva zafoukal mírný vítr. Vaše psychika je totiž už dávno prožraná skrz naskrz.

Kdyby bylo možné na chvíli zemřít a pak se opět vrátit, po tom, co si odpočinete, ani byste nezaváhali, vzali pistol, zmáčkli spoušť. BANG! A nebo co mít super schopnosti a být neviditelný, kdykoliv si to jen budete přát?

Znáte to, když se někomu svěříte s tím, jak se cítíte a on se vám vysměje, že jste slaboch? Nebo to nejlépe při nejbližší možné příležitosti použije proti vám? Pak litujete, že jste vůbec kdy někomu něco řekli, proč jste si to nenechali raději pro sebe. Pro svojí strhanou duši, sami byste to nějak už přece zvládli.. Jste tak hloupí, že? A pak to uděláte znovu a znovu a znovu.. tu stejnou chybu opakujete pořád dokola v domění, že vám už konečně někdo porozumí.

Zavřít do blázince by možná také nebyl tak úplně špatný nápad.. Trpíte jak zvířata. Proč vám pořád hází osud klacky pod nohy, když se pořád tak snažíte? Snažíte se být především šťastní a v klidu.. ale ono se vždycky něco pokazí.
Co jste tak hrozného v minulém životě udělali, že se vám teď všechno vrací?

Už jste v předposledním stádiu naprostého šílenství. Totálně se vám změní mentalita, protože nemáte kam utéct ani kam se schovat. Srdce a tělo vám bolest probodává ostrým nožem, ale vy musíte předstírat, že se nic neděje. Na otázku: "Jsi v pořádku?", musíte odpovídat, že je vám fajn, protože další rána od druhýho člověka už by byla vaše smrtelná.

Jediným spásným místem kromě druhého břehu, je hřbitov. Kostel na hřbitově. Farář, ten co nikdy nesmí nic vyzradit, když se mu vyzpovídáte. Ale vy pořád nikam nemůžete.. všude okolo sebe slyšíte hlasy, kroky, vidíte stovky, tisíce očí. Tisíce očí, které čekají na tu osudnou chvíli, kdy uděláte znovu další chybu. Dívají se, aby si to všechno mohli zapamatovat a nejlépe později sdělit další hříšné duši vaše trápení. Aby to věděl každý. Aby každý věděl i to, co není pravda. Aby jste vypadali jako trosky, co pomýšlí na smrt.

Posledních několik hodin se snažíte vydržet, utíkat té hrůze, která váš život provází na každém i nepatrném kroku.
Chtěli byste začít řvát, trhat si vlasy, totálně se sjet, jen aby už byl konec toho utrpení. Ale především, chcete cítit lásku a důvěru. Mít někoho, komu vždy můžete cokoliv říct a všechno sdílet s ním. Nikdo zrovna ve vaší blízkosti není, možná ani ve vašem životě.

Odpočítáváte poslední vteřiny do konce.. Poslední vteřiny a pak vám konečně dají ty hlasy pokoj.. Konečně utečete, alespoň na chvíli. I když víte, že zítra to peklo začne zase znovu. ZNOVU! Je vám na nic, protože nenávidíte svůj život, i když jste se snažili ho zlepšit, jak jste jen dokázali.. Stejně to bylo málo.. Vždycky je to málo. Každodenně musíte dělat to, co nenávidíte, co vás nenaplňuje, co vám přijde naprosto zbytečné. A co je na tom všem nejhorší, nic ve vašem životě, až na minimum světlých chvil nemá smysl.. celý život se točí jenom kolem toho jednoho.. většinu svého času strávíte naprosto zbytečnou činností, která vám vezme chuť žít, která vám vezme skoro veškerý čas, který vám život dal.. a to co milujete musíte zanedbávat a nemůžete ani se svými milovanými trávit tolik času, kolik byste chtěli..

Máte stejné pocity po stráveném dnu v práci? Po celém dni, který trvá nekonečných 8 hodin, kdy jste zavření s dalšími lidmi v práci a připadáte si tam jak v kleci?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scar. Scar. | Web | 18. května 2016 v 17:50 | Reagovat

Wow, ten článek mě teda dostal do náladičky. Je asi zbytečné říkat, že tohle si zažije opravdu každý, ale na jednu stranu mě to kolikrát i pomáhá. Nechci si tady hrát na hrdinku, ale mám chvíle, kdy mě taková zoufalost nakopne a v hlavě mi říká: "Tak tyvole, proč tu jsi?! Tak něco dělej a neválej se, ty hovno!", ale samozřejmě, že někdy tu sílu nemám a na tuhle vymyšlenou větu si v duchu jen přikyvuji. Je na prd, že toto lidi mají z práce, práce je má naplňovat, ne jim brát.

2 Scar. Scar. | Web | 18. května 2016 v 17:51 | Reagovat

btw. děkuji za zařazení mezi oblíbené stránky!:) Vážím si toho.

3 Xira Xira | E-mail | Web | 28. května 2016 v 16:26 | Reagovat

[2]: Nemáš vůbec za co. :) Zajímavé blogy a lidé si u mě zaslouží své čestné místo :)

4 Lone Howler Lone Howler | E-mail | Web | 25. července 2016 v 16:00 | Reagovat

Ano, znám, když se někomu svěřím a on se mi většinou nevysměje, teda někdo ano, ale většinou to pak za nějakou dobu použijí proti Vám. Kamarádce jsem se svěřila s jednou věcí a pak jsme se jednou neshodli a ona řekla třídě: Říkala Vám B. o tom ... "a řekla to, nahlas. Cítila jsem se strašně a to je jen příklad toho, co se mi stalo naposledy.

Ano, přesně takhle se cítím v práci já, jen já mám to štěstí, že to trvá jen dva měsíce a přes rok prázdniny, co jsou, ale krátký, třeba zimní, nějaký ty svátky a všechny soboty. Ale ano, je to strašné, naprosto mě to ubíjí. Pracuji ve výrobě v uzenářství Makovec. A ti lidi,co tam máme. To je něco strašného. Chce se mi z toho brečet, doposud jsem takové lidi nepoznala. Vždy jsem si přála být dospělá,jako skoro každý. Protože jsem si myslela, že dospělí mají rozum a nejsou stejní cvoci jako moji vrstevníci. Konečně vím, jak moc jsem se zmýlila. A taky dělám něco, co mě naprosto nebaví, dělám to jen proto, že prostě potřebuji a chci věci, abych si alespoň něco mohla splnit (teď si třeba budu kupovat zrcadlovku, po šesti letech, co si ji přeji) a stejně je těch 8 a půl hodiny tak moc. Každá minuta je jako hodina. Když se někdy dívám na hodiny,tak se třeba třikrát otočím a je pořád stejně.

'Nesnáším, když se v práci podívám na hodiny a je 9.00, podívám se za čtyři hodiny a je 9.21'

Soucítím s tebou, znám, jak moc ubíjející to je, dělat něco, co akorát bere čas, nic Ti nedá a akorát to otravuje život.

Drž se.

-Lone Howler :-)

5 Xira Xira | E-mail | Web | 2. srpna 2016 v 21:47 | Reagovat

[4]: Fabrika je to nejhorší, co jen může být, vůbec ti nezávidím. Dokážu se vžít do tvé situace, protože fabriku mám zažitou také, díky bohu, už tam dávno nejsem. Mám z ní skoro stejné zážitky jako ty, co se týče lidí a všeho toho okolo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama