Příběh nacistického vojáka aneb letopisy mého minulého života

28. května 2016 v 15:00
Sedím na hřbitově. Silně prší. Se slzami v očích si prohlížím všechny ty pomníky tisíců padlých vojáků. Proč oni leží zakopáni metry pod zemí pod vlhkou, smrtí páchnoucí hlínou a já jsem stále naživu? Osvobozeni od strachu, osvobozeni od utrpení, který každý ve svém životě musí prožívat za těchto zlých časů.



Každý, kdo musel odejít do války a nechtěl být vojákem, ztratil později svoji pravou identitu a stal se z něj chladnokrevný vrah, který ve skrytu duše nenáviděl sám sebe tak, že by se na světě nenašel už žádný jiný člověk, kterého by mohl nenávidět víc.
Býval kdysi někým, kdo vedl spořádaný život, nadevše miloval svou ženu, měl impozantní dům, velkou zahradu, krásné nové lakované černé auto a jejich pozemek hlídal německý ovčák.

Ale pokud se ocitnete tváří v tvář válce, váš dosavadní život, už nemůže pokračovat dál. Osud si totiž vybral vás a vy víte, že nemůžete udělat krok zpět a musíte se postavit té zkáze čelem se vzpřímenou hlavou, i když víte ve skrytu duše, co vás čeká.

Víte, že jestli se někdy vrátíte, váš domov, už nikdy nebude vaším domovem. Zůstane pro vás už navždy cizím místem. To fronta už navždy a do smrti zůstane vaším domovem.

Váš pohled na svět se naprosto změní, změní se vám od základů vaše mentalita. I když svoji ženu nadevše milujete a toužili byste po tom, se za ní po té hrůze vrátit a pokusit se znova žít alespoň nějaký trochu krásný život, pochopíte, že už nemůžete. Že už to nedokážete. Tyhle časy už jsou všechny dávno pryč.

Všichni lidé okolo, kteří zůstali a nestali se vojáky, jsou pro vás stejně krvežíznivá zvířata a zrádci, stejně jako ti na bojišti. Už nikomu nevěříte. Zjistíte, že přátelství neexistuje a že každý raději zachrání sebe a nebo svou rodinu, vás by však nechali klidně zemřít.

Vůči ostatním jste už totálně otupěli. Je už jedno, kolik dalších lidí zabijete, už nepoznáváte sami sebe. Nevíte kdo jste. Víte jen jedno, že takhle jste to nechtěli, ale nic jiného vám už nezbývá, abyste přežili. Ve skytu duše si přejete, aby vás někdo už zabil, aby to utrpení už skončilo. Když se dostanete po utrpění težkého zranění z nemocnice na pár dní zpět "domů", vaše žena nechápe, že musíte znovu odejít, že nemůžete zůstat a už se nikdy nemůžete znovu vrátit. Že všechny vzpomínky na cokoliv bolí. Kdykoliv a kdekoliv si na ně jen vzpomenete. Prosí vás na kolenou v moři slz. Vy přesto odcházíte, bude to pro ni tak lepší. Na vás časem zapomene a najde si někoho, kdo nebude muset bojovat a věnuje ji všechen čas a lásku, kterou jen bude potřebovat.

Kdysi jste věděli, co je to štěstí, ale teď už se za vámi táhne jenom dlouhá linie smrti.
Pamatuji si na to všechno, co se mi v životě stalo, jakoby to bylo včera. Takový je život nacistického vojáka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 28. května 2016 v 16:10 | Reagovat

Já zabíjel v Zátoce sviní a mělo to smysl. :)

2 Xira Xira | E-mail | Web | 28. května 2016 v 16:24 | Reagovat

[1]: A já šla ruku v ruce s nacisty :)

3 Scar. Scar. | Web | 6. června 2016 v 21:58 | Reagovat

Jakmile se člověk stane vojákem, stane se sám sobě obětí.

4 Xira Xira | E-mail | Web | 6. června 2016 v 22:33 | Reagovat

[3]: To máš naprostou pravdu.

5 ona. ona. | Web | 8. června 2016 v 17:52 | Reagovat

voják je povolání víc jak na plnej úvazek. být vojákem je smutný ale zároveň asi povznášející.

6 Xira Xira | E-mail | Web | 8. června 2016 v 19:13 | Reagovat

[5]: Povznášející? Docela by mě zajímalo, jak bys odůvodnila tenhle svůj názor.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama