Smrt milované osoby

17. července 2016 v 15:30 |  Téma týdne
Také máte strach, že zůstanete jednou úplně sami?
Že celá vaše rodina po linii vymře a jediný kdo zbude, budete vy?
Že váš partner jednou odejde dřív než vy?

Vím, každý jednou umře. Každému jednou uteče jeho čas a jeho srdce se navždy zastaví.
Už vám někdy někdo velice blízký zemřel? Mě už několikrát.
Z posledního šoku se vzpamatovávám dodnes.

Určitě znáte ten pocit, ten pocit, že vaše hlava nechce přijmout, že ten někdo už není.
Ale i tak vy to víte. Užírá vám to mysl, v noci máte noční můry plné bolesti, ve kterém se neustále objevuje ona osoba.
Váš mozek předstírá, že se ten člověk ve snu vrátil. Svíjíte se v neskutečné agónii. V celém snu neutišitelně řvete bolestí a z očí vám tečou proudy slz. Když se probudíte, jste neuvěřitelně vyčerpaní a spocení až na kost.

Sotva se trochu vzpamatujete, jdete po městě a všude kolem sebe hledáte. Hledáte někoho, kdo by zázrakem mohla být zemřelá osoba. Pokaždé, když už někoho takového zahlídnete, doufáte jakmile se otočí, že to bude ona. Váš mozek i věří, že by to mohla být ona, i když to není možné.

Tohle je sice vážně směšné, ale tak to prostě je. Ačkoliv víte, že ta osoba je mrtvá, stejně ji hledáte. Je to takový obranný mechanismus, proti tomu aby váš mozek neutrpěl smrtelný šok.

Život je opravdu velmi krátký. Než se nadějete, proteče vám mezi prsty jako voda.
Každý den vidím jak někdo zemřel. Každý den vidím, že další to už brzy čeká..
Všichni do jednoho s kým mám tu čest umírá na tu stejnou strašnou nemoc. Ano, na rakovinu.
Nikdy předtím jsem si nemyslela, že jich je tolik. Že tahle nemoc je opravdu tak velká hrozba.
Určitě víte jak takový umírající člověk vypadá.

Je to neskutečně traumatizující, když vidíte někoho, kdo je součástí vaší rodiny, jak pomalu umírá.
To upocené tělo připoutané k lůžku v nemocnici, oči ze čtvrtiny otevřené olepené jakýmsi hnisem, co je chrání před totálním vysušením. Obličej napuchlý, jakoby byl napuštěný vodou, vlasy daleko za čelem. A ta osoba totálně bez života, nepohne se, skoro nereaguje na jakýkoliv fyzický podmět.

Nelidsky zdvyhající se hrudník, pomocí dýchajích přístojů, díky kterému vám připadá, že tělo umírajícího brzy exploduje.
Vy jen stojíte u té postele, snažíte se ze všech sil držet slzy při tom, když zkoušíte mluvit.
Zoufale doufáte, že se ta osoba probere jako zázrakem z kómatu. Že otevře oči a stiskne vaši ruku. Vy pořád doufáte, ale bohužel se nic nemění. Minuty, hodiny běží, nemáte absolutní pojem o čase. Hloupě a mimo zíráte a snažíte se nezhroutit. Pohled na někoho v takovém stavu je totiž velice pro otrlé jedince. Nechcete si přiznat, že nespíš brzy bude konec, nechcete nikomu dávat své sbohem.

Naposled se pokusíte udělat zoufalý čin, cokoliv co by ho probudilo. Vy víte, že i když je v komatu, ví o tom, co říkáte, cítí co děláte, i když se nemůže hýbat ani nic říct. Víte, že je tam někde s vámi. Tělo už nevydrželo ten šok a bolest, proto upadlo do komatu a jeho mysl do jakéhosi limba, z kterého se nedokáže probudit. V tu chvíli už ta osoba dávno ví, že se nemůže vrátit. Čeká jen, až se s ní přijde rozloučit zbytek milovaných, aby už mohla odejít. Toto je její poslední přání, které si může splnit. Bohužel jsou i tací, kteří neměli to štěstí a odešli dřív, než se s nimi stačil kdokoliv rozloučit.

Naposledy se mu podíváte do tváře, řeknete to co jste chtěli říct, uděláte poslední vroucné gesto, řeknete v duchu sbohem, i když si přejete aby osoba přežila, ale prostě víte, že to nemůže mít jiný konec. Poté se otočíte a jdete ke dveřím od pokoje. Ještě předtím, než je otevřete a odejdete, naposledy se ohlédnete.. to je naposledy, co jste tu osobu viděli. Tohle je jeden z vašich nejtraumatičtějších okamžiků v životě. Musíte odejít a odpoutat se od umírajícího.

O pár dní později, poté, co se s osobou přišel rozloučit i zbytek rodiny.. vám lékař den ráno na to oznámí, že osoba navždy odešla. Zemřela a už se nikdy nevrátí, vám zbyde jen prázdné místo a bolest v srdci. Vzpomínky vám sice zůstanou, ale nikdy už nebude nic jako dřív, nikdy se žádná chvíle s tím člověkem neodehraje znovu, už ho nikdy neobejmete, už nikdy mu neřeknete jak ho máte rádi. Už navždy budete litovat, že jste se s ním nestačili rozloučit. Do konce života vás bude užírat svědomí, protože naposledy co jste tu osobu mohli vidět ještě živou, jste odmítli s tím, že jste měli na práci něco důležitějšího.. A tohle je na tom všem to nejhorší a nic se na tom už nikdy nezmění. Tohle si s sebou ponesete až do své smrti, hluboko uvnitř vaší mysli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scar. Scar. | Web | 18. července 2016 v 22:38 | Reagovat

Koukala jsem stále na tvůj blog, kdy bude nový článek, dnes jsem se dočkala. Ale dočkala jsem se článku, který mě uvrhl do takové brečící nálady. Nevím proč, ale to, že si nepsala a najednou tohle, mi dává za důvod, že se u tebe něco stalo. Právě to, co popisuješ v článku. Nemusí to tak být a jestli by to tak bylo, nebudu se v tom rýpat.
Jinak, nezažila jsem tento stav nikdy, ale zažiju si určitě. Kolikrát se spíš vydepkuju k tomu, že přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybych právě o nějakou milovanou osobu přišla. No, jaké by to bylo, to je jasný jaké by to bylo, strašný, smutný, deprimující..
Snad už si takovéhle stavy nebudeš muset procházet dále, i když to určitě ještě přijde. Ber to takhle, budeš silnější a další takovou situaci budeš zvládat lépe. Je to špatné a ošklivé psát/říkat, ale myslím si, že to tak je.
Drž se!

2 Xira Xira | E-mail | Web | 20. července 2016 v 19:20 | Reagovat

[1]: Máš pravdu, stalo a moc děkuju za tvoji podporu. Už je to pár měsíců zpátky, co mi někdo umřel, ale člověk se s tím nesrovná hned. Otřepu zbytky toho neštěstí a dám se už znovu brzy do psaní dalších článků.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama