O mě a o těch kolem

3. srpna 2016 v 11:00 |  Pravá tvář temnoty
Někdy opravdu z celé své duše nenávidím svůj život, ale na druhou stranu se zároveň bojím doopravdy umřít.

Zemřela jsem už tolikrát, už tolikrát krutou, bolestivou, pomalou, násilnou smrtí. Odtržená od rodiny, od svých milovaných. Ještě tolikrát se znovu narodím a znovu umřu. Jako každý, do té doby, než jednou zakončím tenhle směšný koloběh života.

Někdy jsem v opravdu hluboké depresi. V takové depresi, kdy mi připadá, že už opravdu nemám co ztratit, v takové depresi, kdy mi už nezáleží na tom, zda jsem ještě naživu nebo jsem mrtvá.


Celý svůj život na obličeji nosím masku, Masku, která skrývá moji pravou tvář. Tu tvář, která skrývá roky prožité bolesti. Skrývá tu bolest, která mi tak dlouho užírá srdce a svědomí. Užírá to srdce, které doopravdy kromě mě nikdo jiný nezná.

Když chci být sama, nemůžu. Když se mi chce brečet, nemůžu, společnost mě za to odsoudí. Nemám náladu se usmívat, přesto to musím dělat. Když jsem smutná, musím předstírat, že jsem šťastná. Když mě něco nezajímá, musím dělat, že je to to jediné, co mě zajímá nejvíc ze všeho. Když se potřebuju někomu svěřit, vidím, že nemůžu, protože se nikomu nedá věřit. Když potřebuju, aby se mi chvíli někdo věnoval, nikdo najednou nemá čas. Ať chci cokoliv, nikoho to nezajímá.

Vždy chodím oblečena jen v černém oblečení, aby jsem dala všem okolo najevo, že zahrávát si se mnou není ani v nejmenším dobrý nápad. Jsem totiž vždy za každých okolností svým vzezřením připravena na pohřeb kohokoliv, kdo se mi i jen pouhým náznakem pokusí ublížit fyzicky či psychicky.

Když mě někdo naštve, naprosto se neznám, stanu se kurvou z pekel, co nemá s nikým slitování.
Všechny bych mučila, bičovala všechny lidi do krve, lámala jim končetiny. Především všem zalepila hubu, aby už přestali konečně vypouštět naprosto falešné omluvy a prosby o slitování.

Nejvíc nemůžu vystát ty, co se kolem mě ochomítají skoro každý den. Ty, který bych nejraději nikdy nepoznala.
Jsou to ti rádoby vlastenci, kteří nemají ani sebemenši páru o tom, co to pravé vlastenectví vlastně je.
Je mi z takových opravdu na blití. Jakmile se někde hraje nějaký sportovní zápas, ze všech jsou najednou "vlastenci."
Jakmile tohle šílenství skončí, 90% Čechů chcou být zase někde dál, nejlépe být Američani.

Kdyby naše země šla do hajzlu, jako teď právě hlavně Německo a hned v závěsu zbytek evropských států, které jsou ohrožovány dennodenně teroristickými útoky, všichni byste zalezli a vlastenectví by jste najednou neznali. Zbabělci. Většina lidí, by nešla bojovat za svoji zem a dobrovolně ji dala do rukou nepříteli s mizivou vyhlídkou do budoucna, že snad vás, "ty otroky co se dobrovolně vzdali", nechají naživu. To je vážně směšné.

Nejsměšnější situace je u státních zaměstnanců. Neexistuje abyste poslouchali jiné než české rádio. Takže ve vaších uších věčně řve buď české radio a nebo Landa s Krylem. Na svátky je nutnost vyvěsit státní vlajku. Kdyby to bylo možné, všichni státní zaměstnanci budou chodit v uniformách s vyšitou vlajkou naší země. Je potřeba vzdávat minuty ticha mrtvým významným osobnostem, co jsou staletí už po smrti. Hlavní témata rozhovoru jsou zásadně "české záležitosti". Pokud nenakupujete české potraviny, jste ti špatní. Než začnete vůbec pracovat pro stát, musíte složit několik přísah věrnosti našemu státu. (Které kurva nemůže 90% lidí doopravdy myslet upřímně.)

Musíte odpřísahnout, jak budete svou práci dělat svědomitě, utvrdit ostatní, že jste opravdu zarytý vlastenec, kterej pro svoji zemi chcípne. (Pokud nejsi vlastenec, nemáš totiž právo se o takové zaměstnání vůbec ucházet. Jestli se ucházíš, obelhal jsi svoji rodnou zem.) Další ze zásadních přísah je ta, že nesmíš být rasista a ke všem se chovat bez rozdílu slušně a mile a všechno si musíš nechat líbit. (I když se půlky těch lidí štítíš, i když jsi zarytej rasista, nesnášíš kohokoliv, kdo má jinou než bílou pleť. A nejraději by si některý lidi poslal do prdele hned, protože se k tobě chovají jak ke sračce. Ale někde holt prachy na obživu sehnat musíš, že..)

Svojí práci rozhodně nesmíš dělat pro peníze, ale pro lásku ke státu. (Podle toho i vypadají výše platů. No vždyť nikdo přece nechodí pracovat pro peníze, že.. Pravda je taková, že 95% lidí chodí do práce, protože musí, protože by jinak chcíplo hlady. Jen 5% lidí na planetě jejich práce doopravdy zajímá.) Stejně tak přísahy, že se nikdy nenecháte uplatit. Hlavně žádnou korupci.. Každej se dá koupit za peníze. A přísaha mlčenlivosti? Cha, cha. To, že hmota už dávno zvítězila nad duší, není žádný nový fakt. Ale vypadá to, že pořád existujou lidi, co to ještě nepochopili.

Tohle je ta směšná hra, které se říká život. Život na planetě plné parazitů, parazitů kteří si říkají lidé. Lidé, ta stvoření, co jsou ovládáni těmi nejnižšími pudy. Lidi jsou ti, co nemají sebemenší právo na život na planetě Zemi. A upřímně, myšlenka: "Zachraň planetu, zabij se!", není tak úplně špatná. Jakou mají totiž lidi cenu? Lidstvo je jen omyl, co se nikdy neměl stát. Jeden fakt tu bude existovat vždy: "Za všechno špatné můžou lidi a nikdo jiný."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lone Howler Lone Howler | E-mail | Web | 3. srpna 2016 v 16:17 | Reagovat

Zdravím,
super článek. S většinou souhlasím.
Nikdy nikoho nezajímá, co bych potřebovala, co bych chtěla, vždy udělají pravý opak. Já se vždy snažím každému přizpůsobit, i když jsou to občas věci mimo mé chápání, musím se překonávat, jelikož mě to nezajímá, ale když to potěší druhé, překousnu to. Ale že by toto někdo udělal pro mě? Ha, ha, ha a ještě jednou ha. Máš prostě fakt pravdu. A asi to nikdy nepochopím.

A s tím, co bys udělala lidem? Konečně někdo, kdo se to nebojí přiznat. Faktem je, že já když se pořádně naseru, vlastně to nemusí být ani pořádně, tak mi v hlavě běhají opravdu zlé a hnusné myšlenky. Pravděpodobně to nikdy neudělám, ale kdosi mi jednou řekl, že jsem emočně ambivalentní. Jdu z extrému do extrému a to znamená, že buď jsem naprosto „happy“ nebo totálně nasraná a na dně. Ale až moc… nebo taky, když něco miluji, tak to svým způsobem i nenávidím. No a mně vážně stačí málo k tomu, abych se vytočila, třeba u nás ve třídě. Mně občas ti lidi přijdou tak stupidní, že já jediný, co udělám je to, že se naseru, odejdu do jiné třídy a pořádně prásknu dveřmi. Dřív jsem se to snažila řešit, ale tím, že jsem jim dokazovala, jací to jsou hlupáci, tak mě začali nesnášet. Ale co, není to můj problém, nejsem ta, co je naprosto mimo lidské chápání.

A ke zbytku? Já asi nikdy nebudu mít naši zem nijak extra ráda. Jako, ne že by mi nějak vadilo, že tu žiji, ale že bych to tady měla nějak podporovat a dělat něco pro to aby to zde bylo lepší, tak to asi ne. Jediný v co doufám je to, že tu nezkysnu na věky věků.

S láskou, Lone Howler. :-)

2 Scar. Scar. | Web | 5. srpna 2016 v 23:09 | Reagovat

Asi se vyjádřím jen k poslední části článku, jelikož kdybych se měla vyjadřovat k té první, tak jediné co řeknu je: "Souhlasím." Ne, že by u druhé části tomu bylo ale jinak.

Můj táta byl u policie, dělal na kriminálce a nemůžu říct, že si toho dost neprožil. Takyže už odešel, neměl na to nervy a už nechtěl dělat za ty prachy takovýho šaška. Ne, že by mu někdy záleželo na penězích, tu práci miloval i přes to všechno, ale už toho měl prostě a jednoduše dost. Nevím, zda jsem to už psala (velice se kolikrát opakuji, pardon), chci dělat u fízlů a nebo u armády a ne z důvodu nějakých prachů (jelikož u policie to je bída a u armády to sice prachy jsou, ale fakt vydřený), ale z důvodu toho, že mě to tam nesmírně táhne. Pokud bych se měla nazvat vlastencem, to asi ne, jelikož opravdu neznám státní svátky. Měla bych se stydět, ale pokud bych měla říct, zda jsem ráda za to, kde jsem se narodila, tak ano, jsem šťastná. Miluji češtinu a miluji českou historii, miluju Českou republiku, jelikož je to moje země, ve které jsem se narodila. Nedělám to z povinnosti, ale prostě to tak mám, a myslím, že každý by měl být rád za to, kde se narodil (kromě fakt nějakých chudáků někde v prdeli.. to bych nebyl ráda ani já, a to že jsem fakt kurva nenáročná a skromná).
A pokud jde o to, že bych policajt neměl být rasista, fuuu, můj táta je, ale nikdy si nedovolil být o nic víc hnusný na vraha černocha než na vraha bílého. Oba dva zabili, oba dva jsou zrůdy, takže oba dva zaslouží to samé nehledě na barvu ksichtu a na národnost.
Já jediné v co doufám je to, že za svůj život stihnu smazat tolik škodolibých úsměvů těch zmrdů co si myslí, že svět bude existovat bez pravidel. Nenávidím, když si člověk tohle myslí, i příroda má svá pravidla. Pokud si člověk myslí, že je něco víc než něco jiného, tak o to víc ho to posouvá na úroveň "čůráka co nic neznamená".

Abych byla upřímná, mohla bych psát dál a dál, ale to už by tě nebavilo číst :D Jinak k tomu tvému komentáři u minulého článku (D.L. Vltava), taky bych byla ráda co jsi zač. Z části vím, ale vlastně nevím, tohle je jen část z nás, nikdo neví jak velká, a proto mě to zajímá. Pokud budeš mít zájem.. pošli mi na mail tvůj fb, nebo něco.. je to na tobě!

demonic-scar@seznam.cz

btw. ale dej mi vědět na blog, zda si mi něco poslala, jelikož na mail nechodím nijak pravidelně a mohlo by se stát, že na to zapomenu. :D :)

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 2. října 2016 v 13:45 | Reagovat

Na některé věci se dívám úplně  stejně. Já tu masku nosit přestávám. Podívej, ono to jde, jen jim nesmíš ukázat, že je ti někdy slabo, protože jinak se na tebe snesou a pěkně si to odneseš.
Ohledně politiky a ideologie se vyjadřovat nebudu. Mám pocit, že tady na to není to správné místo- a není to tím, že by můj názor byl zcela odlišný. Jen je to plné citu a cit a politika jsou vražedná kombinace :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama